Biomanželka

Už dvadsiatydruhý román obľúbeného českého spisovateľa Michala Viewegha je na svete! Biomanželka, žena 21. storočia!

Hlavnou postavou románu Biomanželka je nesmelá a plachá knihovníčka Hedvika, ktorá sa stane vyvolenou úspešného spisovateľa Mojmíra. Čo známeho muža zaujalo na tejto neápadnej šedej myške?Mojmír je už po jednom neúspešnom manželstve rozhodnutý vsadiť na úplne odlišnú kartu, hlavne v otázke výberu partnerky. Čo sa ale na prvý pohľad zdá odlišné, v skutočnosti byť nemusí. Možno je to už genetická predispozícia dnešného ženského pohľavia, možno sa im slovo emancipácia podvedome zažralo do kostí a pomaličky sa prehlodáva na porch až vyvrcholí v podobe s osobnosti rodu Biomanželka.

Viewegh v románe Biomanželka rozoberá staronovú otázku vzťahu meža a ženy, no tentokrát v kontexte s modernou dobou. Do konfliktu sa dostáva tradičký príklad mužského statického sveta, kde patrí milujúca manželka strajúca sa o domácnosť, manžela a krásne deti. Proti tomu kladie Viewegh do protikladu svet ženský, dynamický a neustále sa vyvýjajúci, kde sa manželka Hedvika postupne mení z ustráchaného mláďaťa na emancipovanú ženu. Čo sa stane, keď mužs stratí výsostnú pozíciu v živote ženy?

Biomanželka je satiricko- ironický román a ako aj Viewegh sám priznáva, z časti autobiografický.

Z našich článkov: Zrodila sa Biomanželka, žena 21. storočia!

Vyhýbali se Hedvika a Mojmír, jako všichni zamilovaní, instinktivně tématům, která by do jejich idyly mohla přinést spory? Ne, tvrdí Mojmír, žádná taková témata prý neexistovala. Mezi jejími a jeho představami o společném životě nebyl údajně žádny rozpor. Hedvika toužila po hodném manželovi, venkovském domečku se zahrádkou a třech zdravých dětech. Tři děti  připadali Mojmírovi moc, ale jinak byl tou vizí okouzlen.
"Stačili by ti dvě? zeptal se. " Já totiž jedno mám."
(Tohle je pro muže typické: své děti milují až hystericky, jsou pro ně té nejdůležitější na světě a tak dále -  ale to všechno platí pouze za předpokladu, že mají maximálně tři děti. Při čtyřech, pěti nebo dokonce šesti dětech už to kupodivu neplatí.)
"Ale jo."
Mojmír je nadšený. Má pocit, že konečně našel tradiční ženu.
Pod pojmem tradiční žena si - tak jako mnoho jiných mužů -  odjakživa představuje někoho, kdo rád dostává ve dveřích přednost a komu nevadí, když mu pomůže do kabátu. Životním snem tradiční ženy v Mojmírově pojetí je hodný manžel, venkovský domek se zahrádkou a dvě zdravé děti.

Tenkrát se na něj  totiž Hedvika neustále usmívala a pozorně naslouchala všemu, co říkal. byla to doba, kdy nosila sukně a střevíce na podpatku (a ne goretexové boty nebo holínky')a když ještě chodila na kadeřnici a na kosmetiku, aby s mu líbila. Byla to doba, kdy neprala ni v mydlici lékařské, jak to dělali české ženy v středověku, ani ve směsi indických oříšků, které po namočení do vody vyplavují přírodní saponin, nýbrž v obyčejném azuru. Byla to doba, kdy na dovolenou jezdili jinam než na ekofarmy a a kdy jedli báječně nezdravé uzeniny. Když grilovali, jeho žena nemluvila o růstových hormonech a o stresu zvířat před porážkou -  a když mu ( v krátké sukni a lodičkách smažila řízky, nikdy se ani slůvkem nezmínila o geneticky modifikovaných slunečnicích.
Atak dále.
"Miluji tě, lásko!" říkává Mojmír v těch snech Hedvice.
A potom se pokaždé probudí.