Výběr z úspěšného rozhlasového cyklu z roku 2015 Účinkují František Novotný a Luděk Munzar
O kouzlení slovem „Já ti někdy, Františku, když na mne dolehne ta zbytečná malost, agrese, arogance, zloba a jiný podobný marasmus doby, tak mám naprosto nutkavý pocit říct si honem nějaké obyčejné, krásné, prosté české slovíčko. Jako – maminka, ráno, louka, mlýn… Omýt tu špínu, vnořit dlaně do průzračné studánky času.“
„Vždyť já ti, Luďku, rozumím: Dědictví otců, zachovej nám, pane. Ale žádné obavy, přátelé, nebudeme z ničeho dělat vědu. Ona se, jak říká Jan Werich, z ničeho nemá dělat zbytečně věda, ani z vědy ne. Navíc v žádném případě nejsme jazykovědci, jen se chceme poradovat spolu s vámi ze slov, se kterými je nám lépe na světě.“
Tak takhle nějak začínal první díl pořadu, kterým jsme chtěli vzdát poctu naší rodné řeči. Vždyť právě společným jazykem definuje Karel Čapek národ. Naším záměrem bylo, abychom si připomněli, že to, že si teď povídáme česky, že si rozumíme, že jsou pro nás běžná taková krásná slova jako záměr nebo názor, touha, odstín, úsvit, obloha ale třeba i trojúhelník, vlast, vůbec není tak samozřejmé. On ten náš cyklus začal vlastně zrušením nevolnictví. Kdy lidé z venkova, kde český jazyk žil, na rozdíl od tří set let systematicky poněmčovaného městského prostředí, tak právě ti lidé z venkova mohli najednou do měst, a tak spolu s nimi obrozenečtí vlastenci rozfoukávali skomírající plamínek našeho rodného jazyka, který do té doby chránily venkovské chalupy. Zkrátka, světýlko donesené z českých luhů a hájů.
Najednou se stalo, že nás začala i ta nejvšednější slovíčka provokovat, že jsme v nich našli spoustu příběhů, zjistili jsme, že jsou to slůvka čarovná, která nás vracejí nejen do dětství, že svědčí o slávě našich předků, ale že nás vracejí i do krajiny nadějí, že s nimi nahlédneme za zrcadlo současnosti. A ohlas u posluchačů nám dodával odvahu sáhnout znovu a znovu do klobouku plného písmen, abychom je pak v hrstičce půlhodinky sesypali do vět pokorně vzdávajících hold matičce češtině. Hledali jsme slova, která se nepočítají, neměří, ale váží. A vida, najednou už je těch zastavení téměř stovka. Přijměte, prosím, tuto malou, náhodnou ochutnávku jako výraz úcty a s přáním, aby vám tu chvilku, kdy budeme spolu, bylo pěkně. Vaši Luděk Munzar a František Novotný
