Kdesi v arménských horách najdeme starobylou kamennou vesničku Maran. S vnějším světem ji spojuje málo. Dožívá tu jen pár stařen a starců, kteří zde prožili celý život a jejich rody sem patří odnepaměti. Nechtějí proto sejít do nížiny a opustit hroby svým blízkých. Tiše tak vzdorují tlaku moderního světa v prostém řádu vymezeném přírodním a hospodářským cyklem v souladu s prastarými zvyklostmi a tradicemi. Poznáme maranské obyvatele a jejich často nelehké osudy. Například Anatolii Sevojancovou, která se jednoho dne krátce po poledni přichystala na smrt a netušila, že ji ještě mnoho krásného čeká a ukáže se, že nikdy nemáme přestat věřit, že dobro bude odměněno a zlo potrestáno. Maranští by sami řekli, že "Nejspíš to tak má být, protože je to vůle Boží," což je jejich oblíbené pořekadlo.
Příběhy o síle lidského ducha, o oddanosti a ušlechtilosti plynou lehce. Během nich napínavě sledujeme také dějiny Arménie během dlouhého dvacátého století se svými revolucemi, válkami i nesmírným hladomorem.
V roce 2016 získala kniha prestižní literární cenu Jasna Poljana založená muzeem Lva Nikolajeviče Tolstého a Samsung Electronics a byla přeložena do 14 jazyků.
