Kniha Kinematografie zapomnění je pokusem o zachycení přelomového období konce reformního procesu roku 1968 a počátku normalizace v jedné z oblastí československé kultury, v kinematografii. Změny nastalé po srpnu 1968 v československém filmu líčí na proměnách jediného místa – Filmového studia Barrandov.
V úvodu knihy zachycuje autor krátkou etapu pražského jara a úspěchy, jichž se domácím filmařům podařilo v této době dosáhnout nejen přímo na poli uměleckém, ale i v širší oblasti společenské. Popisuje, jak konkrétně se vpád okupačních armád a následné změny ve vedení strany a státu podepsaly na filmové výrobě – věnuje se řadě tzv. „trezorových“ filmů, které už ve své době nesměly být uvedeny do kin, stejně jako snímkům rozpracovaným, ale ve své době již nedokončeným, nebo dokonce vůbec nerealizovaným autorským záměrům slavných tvůrců. Zachycuje konec „nové vlny“ i osudy jednotlivých filmařů řazených do tohoto proudu v prvních normalizačních letech, popisuje mechanismus čistek v domácím filmu na počátku sedmdesátých let a vykresluje portréty novému režimu loajálních tvůrců. Podává také obraz tohoto „nového“, „obrozeného“ československého filmu spolu s konkrétními filmovými tituly charakteristickými pro první etapu normalizační éry.
Pro účely knihy vznikly na dvě desítky rozhovorů s domácími filmaři – režiséry, scenáristy, kameramany či produkčními. Sedmero z těchto rozhovorů přináší kniha v nezkrácené podobě. Vedle toho je součástí publikace také fotografická příloha a reprodukce exkluzivních originálních dokumentů z teprve nedávno zpřístupněného archivu Filmového studia Barrandov.
