Chagall celý svůj život vyprávěl příběhy, příběhy svého života, příběhy zaniklého světa, příběhy svých radostí, ale i obav a smutku…
Autobiografická kniha Můj život je psána slovy básnickými v jejich nejprostší, čisté podobě. Muzikanti, chudinské figurky, židovští sousedé na střechách, krávy létající stejně jako vousatí rabíni, to všechno na jeho obrazech stoupá k nebesům. Jsou to andělští poslové, mířící vzhůru ze všech kontinentů. Před očima ožívají rázovité postavy malířových mladých let, dojemné vzpomínky na rodiče, abychom se s ním vypravili do Petrohradu a posléze do Paříže, plné nových malířů, od Picassa až po Modiglianiho, kam ho přivedla jeho největší touha: malovat. Touha být svůj a ukázat svůj svět. Chagall lačně hltá všechny pařížské dojmy a přetavuje je do obrazů.
Mohl snad někdo tušit, že jednou ten chudý židovský chlapec z Vitebska vyzdobí strop pařížské Opery, provede oslňující vitráže katedrály v Métách a v Chichesteru, v kostele v Curychu, v New Yorku, že se za jeho účasti otevře Národní muzeum biblického poselství Marka Chagalla v Nizze? Ma vie je ovšem také velkou milostnou básní… jeho žena Bella jednou provždy vstoupí do jeho obrazů a neopustí je ani po své smrti…