Marie Terezie byla mimořádně pilná pisatelka dopisů – kromě korespondence úřední byla v čilém styku se svými dcerami a syny a s dámami ze společnosti, jimž si občas vylévala své srdce. Bez protokolu a etikety vyjadřovala potěšení, hněv, dojetí, sklíčenost – námitkami, ohledy, úvahami a pochybnostmi, jež mnohdy dávají co proto i nám. V případě potřeby hájila své názory tvrdohlavě a vystupovala jako rezolutní osobnost. Byla to poklidná, laskavá panovnice země, neúprosná vychovatelka a vládkyně, která svými konzervativními názory narážela již u vlastních dětí, zároveň ale byla citlivá manželka a matka, jež se mimo protokol a etiketu projevovala jako senzibilní a zranitelná žena. Možná právě v tom spočívá tajemství její neutuchající popularity, zejména proto, že nešetřila sebekritikou a sebeironií, a právě tím se nám jeví velmi lidsky. Marie Terezie vládla v době velkých změn. Dalekosáhlé politické, náboženské a společenské události jsou v jejích osobních postojích přítomné stejně jako v dochovaných anekdotách a dobových novinových zprávách, jež autor knihy čtenářům fundovaně podává.