Ferdinand Havlík je mezi českými profesionálními hudebníky jedním z nejobdivovanějších interpretů jazzové hudby. Je úspěšným kapelníkem, skladatelem a rovněž známým humoristou, jak se již o tom mohli čtenáři přesvědčit v úspěšné knížce Historky Ferdinanda
Havlíka, jak je zapsal a převyprávěl Jiří Suchý (Maxdorf 2008).
Základní ladění Havlíkovy autobiografie Můj život s klarinetem je o něco vážnější. Havlíkovy vzpomínky jsou strhujícím příběhem české populární hudby druhé poloviny 20. století. A je zcela jasné, že je to příběh autentický, vyprávěný živě, ale citlivě, bez dnes obvyklé senzacechtivosti. To je velmi cenné zejména u prominentních osobností české populární kultury, jejichž osudy jsou širší veřejnosti mnohdy prezentovány účelově zkreslené.
bulvárními médii.
S výjimkou úzkého okruhu Havlíkových přátel jen málokdo znal druhou stránku jeho osobnosti, tu nerecesistickou. Ferdinand Havlík byl celý život mimořádně vnímavým pozorovatelem, skvělým psychologem a navíc člověkem natolik vzdělaným, že si při četbě jeho vzpomínek bezděky uvědomíme, že čteme historii celé české společnosti. Ovšem historii viděnou očima člověka, který se díky svému talentu a umění dostal i tam, kam jsme třeba my ostatní neměli přístup.
