Kinematografie prošla v poválečném Československu dvěma významnými změnami – nejprve byla v srpnu 1945 jako první průmyslové odvětví zestátněna, poté po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 podřízena ideologickým cílům nového režimu a podrobena sovětizaci. Předkládané texty na základě široké škály archivních materiálů zevrubně zkoumají dosud opomíjené období konce 40. let a let 50.
Jednotlivé studie se zaměřují na organizační strukturu a produkční a distribuční praktiky filmového průmyslu ovlivněné normami socialistického plánování: analyzují produkční kulturu barrandovského studia, zavádění koprodukčního modelu výroby v kontextu východního bloku, specifika „účelové“ produkce Krátkého filmu a Československého armádního filmu a institucionální formování filmové produkce pro děti. Z oblasti distribuce a uvádění se věnují z nadnárodní perspektivy sledované změně v roli karlovarského filmového festivalu, historii Filmového festivalu pracujících, kulturně-politickým ideálům i každodenní realitě putovních kin a akce Filmové jaro na vesnici, problémům s kinofikací a technickým vybavením tuzemských kin a vývoji konkurenčního vztahu mezi Československým státním filmem a Československou televizí.
Sborník záměrně opomíjí problém estetických norem socialistického realismu, který bývá nejčastěji s kinematografií 50. let spojován – namísto toho se soustředí na instituční podmínky, kulturně-politický kontext či konkrétní realizační problémy, které doprovázely vznik a distribuci mnohem širší škály filmové produkce, než jsou kanonická díla socialistického realismu.
