Posledních padesát let české architektury je obvykle děleno na dvě zdánlivě nesouvisející části – tu normalizační před listopadem 1989 a mnohem barvitější a svobodnější ve třech následujících desetiletích. Je to pravda, nebo iluze? Publikace s příznačným názvem NAVZDORY, vydaná ke stejnojmenné výstavě,představuje řadu známých i téměř neznámých architektů pod zorným úhlem zápasů o svobodu občanskou i tvůrčí v roli aktérů vymezujících se proti politické i komerční totalitě.
Kniha na konkrétních příbězích mapuje obranu historických památek a veřejného prostoru před bouráním a privatizací, vznik a fungování neformálních či neoficiálních sdružení a struktur, různé formy popularizace výjimečných architektonických hodnot nebo zapojování široké veřejnosti do diskusí o budoucí podobě budov a urbanistických struktur. Bezmála osmdesátpříkladů těchto „ostrůvků pozitivní deviace“ doplňuje kapitola o vzniku Obce architektů po listopadu 1989 a přerodu architektonické profese ve svobodné povolání a prosazení České komory architektů.
