Když jsem se Franty ve svých čtrnácti letech ptal, jakže se ta poezie píše, odpověděl: „Ta se nepíše, ta se šeptá nebo řve, plive do větru nebo chčije do závějí.“ Třináctého července roku 2025 se utopil v Ohrobci, daleko od milované Šumavy. Předtím ještě stihl s bratrem Ondrou dobýt MFF Karlovy Vary. O smrti přemýšlel jako o změně. Někdy je prostě červenec.

Franta Klišík byl pábitel, který by se líbil Bohumilu Hrabalovi. S dvojčetem Ondrou tvořili jin-jang, celistvou bytost. Franta psal básně a zedničil, Ondra zas maloval, zpíval a hrál na harmoniku. Franta si narozdíl od Ondry užíval úspěch knihy Aleše Palána i natáčení celovečerního dokumentu. Dalo by se říct, že on byl extrovertní díl a Ondra introvertní. Žili spolu v chalupě po rodičích ve Stögrově Huti a pořádali setkávání básníků a přátel, muzikantů a samorostů. Byla radost s nimi být. Franta básně nikdy nezapisoval, přicházely k němu odněkud z nebe, když putoval Šumavou, jel vlakem nebo jen tak seděl na stráni. Všechny si pamatoval. A když měl komu, pak recitoval a mával zdravou rukou i tou, co už nebyla. Byl bohém s duší kluka. V noci jsem měl sen, Franta mě v něm navštívil, měl už obě ruce, tu druhou dokonce mohutnější a větší, celý zářil a smál se, objímal mě a šeptal mi do ucha: „Navštiv mě, kdykoli za mnou zajdi.“