Filosofická prvotina Valeriána Magniho (1642) vychází ze středověké a renesanční metafyziky světla. Zároveň jeho přístup vykazuje určité subjektivistické rysy, neboť východisko filosofie spatřuje v analýze poznávacích aktivit filosofovy vlastní mysli (egoitas). Magni zde zdůrazňuje epistemologický význam světla jako podmínky smyslového i rozumového poznání a připisuje světlu i klíčový význam ontologický, protože každé jsoucno je ontologicky závislé na Světle mysli, které je identické s Bohem. Magniho filosofická prvotina byla ve své době (kupř. N. Mersennem) chápána jako blízká filosofii René Descarta.