Jan Vítek se nebojí psát o svých pochybeních a omylech, s notnou dávkou sebeironie a nadhledu nad sebou samým. Osud mu nadělil život zajímavý a k jeho naplnění mu poskytl o něco širší plochu než většině jeho vrstevníků: jinošská léta v domovské Křemži, hedonistický život mladého novináře v Praze, práci v Dozorčí komisi neutrálních států v poválečné Koreji, dlouholeté působení v Mezinárodní organizaci práce v Ženevě a ztotožnění se s podporou práv pracujících ve světě. Byl tu však také úděl exulanta, sled dramatických událostí při vysvobozování ženy a syna, zadržených v Československu, rozhodnutí zachovat si stůj co stůj svoji integritu, nebýt poplatný nikomu a ničemu, a boj s rakovinou...