Milena Slavická se ve své třetí prozaické knize (po Povídkách jamrtálských a Hagiboru) rozhodla v sedmi povídkách pohlédnout na témata slavných románů mužských autorů s hlavními mužskými hrdiny jakoby z boku, pohledem vedlejších, „nevýznamných“ ženských postav. A tak tytéž problémy můžeme sledovat „neprivilegovanýma“ očima. Mohou se jevit v jiné velikosti, s jinou hloubkou, v jiném významu. Psaní Mileny Slavické je neobyčejně zralé. Zdroje svých povídek si vyhlédla v dílech významných prozaiků – Franze Kafky, Samuela Becketta, Henryho Millera, Milana Kundery, Thomase Bernharda, Torgnyho Lindgrena a Michela Houellebecqa. Její apokryfní texty přikládají k dílům zmiňovaných autorů další vrstvu a snaží se mimo jiné zjistit, jak dalece se může lišit ženský a mužský pohled na tutéž látku.