Ke třetí hodině si jde Ludvík Bouriette k Massabielle pro nový kus hlíny. U jeskyně zastihne několik žen. Sklánějí se nad útlounkým pramínkem, který si z toho mokrého místa razí cestu k potoku. Pramínek není větší než uzounká stružka, jaké stékávají po rychlém letním dešti po zahradních pěšinkách, ale má čilý a cílevědomý běh a je tedy podle všeho dobře zásobován. "Copak to tu je?" pozastaví se Bouriette. "Modlily jsme se růženec a najednou tu byla ta voda," řekne jedna z žen. "Předtím ji nikdo z nás neviděl." "A hrome!" zahvízdne Bouriette, "to nevypadá na spodní vodu, zdá se, že je to zřídlo." (ukázka z knihy)