Poslední prvotina nabízí přímo filmový zážitek. Olga Sozanská s lehkostí, vtipem a upřímností líčí svoje dětství v padesátých letech. Nelakuje na růžovo rodinné vztahy poznamenané dobou, která se zbarvila do ruda. Barvitě popisuje, co zažívá. Nesoudí, konstatuje. Dětskýma, udivenýma očima se dívá na svět kolem sebe. Absurditu života v komunismu má čtenář jak na dlani. Olga Sozanská nezlehčuje těžkosti, které rodina kvůli komunistickému režimu musí snášet, ale ani si křivdy nehýčká. S bezprostředností malé holky také glosuje jednání nejbližších. Nic jim nevyčítá, její velkorysost je až dojemná. Poslední prvotina svým nezdolným optimismem připomíná Co život dal a vzal Betty McDonaldové.