Zločin a trest v reportážním vydání. Příběh osmnáctileté dívky odsouzené na doživotí za podíl na brutální vraždě. Oběť, kterou si vyhlédli s kamarády, byla jen o pár let starší. Sledujeme rekonstrukci činu, vyšetřování a mediální hon, a přitom přemýšlíme o hranicích spravedlnosti a možnosti odpuštění.

Wojciech Tochman jako vždy přichází až poté, kdy emoce opadly a bulvární novináři ztratili zájem. Zadává obtížné, snad i provokativní otázky. Je pro nás vražedkyně stále tak nebezpečná, aby musela být za mřížemi? Proč se média soustředila především na dívku, kterou nazvala „bestií“, ačkoli na rozdíl od dvou mladíků nezadala ani jednu ránu? Jakou funkci má pro společnost doživotní odnětí svobody?

Strašné zločiny a násilí nás provázejí odnepaměti, tresty se ale měnily. Odrážejí různé způsoby, jak se vyrovnat s nejhorším ze všech přestupků proti lidskému řadu: zabitím jiného člověka. V duchu prastarého přísloví „oko za oko, zub za zub“ se můžeme snažit odstrašit další vrahy. Postupně jsme začali přemýšlet o trestu jako nástroji, jak jedince změnit, převychovat. Pokud se nerozhodneme, že je někdo nenapravitelný. Trest smrti se změnil na doživotí, ale vychází stále z přesvědčení o schopnosti soudu určit, kde leží křehká hranice mezi nadějí na nápravu a rozhodnutím o definitivním zavržení.

Tochman nechce vraždu ospravedlňovat. Klade ale nepříjemnou otázku: co proces vypovídá o naší společnosti? Vidíme bulvární zájem o detaily zločinu, ale malou snahu hledat skutečné příčiny chování dětí, které se staly vrahy. Soud, který se nechává ovlivnit předsudky i touhou jednoho člověka po odplatě. Kdy se shodneme na tom, že vražedkyně byla už dostatečně potrestána? Pokud svého činu lituje, přiznala svou vinu – dáme jí možnost, aby se naučila žít mimo vězení, kde strávila pětadvacet let?