S výjimkou největších nacistických fanatiků už asi každý v protektorátu začátkem roku 1945 věděl, že se Říše bortí a všechny zbývající satelity půjdou ke dnu spolu s ní. Většina obyvatel českých zemí si ale smrtelné křeče okleštěného pseudostátu představovala jinak. Kolaboranti se domnívali, že se s nimi ještě počítá a že na jejich opatrné kontakty směrem k odboji a západu bude někdo reagovat. Část prozápadní i komunistické rezistence stále posílala depeše do Londýna i na východ se žádostmi o zbraně a domnívala se, že se z nebe snese výzbroj až pro desetitisíce mužů, kteří zde na její povel vyvolají povstání. Část obyvatel naopak podlehla iluzi, že když nezažila otevřené válečné běsnění od roku 1939, vyhne se běsnění Waffen-SS, popravám, stavění záseků, přestřelkám a nakonec i bombardování svých obcí také v závěru války. Nic z toho nakonec nebyla úplně pravda.