Rok s ostatními sirotky, próza na pomezí autobiografie a románu, vychází z dávného autorova záměru rekapitulovat krátké údobí, které musel ve svých dvanácti letech prožít v dětském domově. Práce s časem tu představovala literární výzvu. Bylo zapotřebí skloubit tři časové roviny – čas dětství a dva momenty a dvě perspektivy, v nichž byl potom text sepsán: mládí, kdy autor opustil první pokus ve stavu torza, a stáří, kdy se rozhodl knihu dopracovat, ale včlenit do ní i zlomky z mládí. Dílo tak jako by mělo dva autory, ale současně přece jenom jednoho.
„Chci vyprávět o tom, jak jsem se naučil smát,“ říká autor hned v první větě knihy; a jde o smích sebeobranný, který je pro bezmocného nástrojem vzpoury. Do mysli dítěte se zároveň s probuzením těla téměř nepozorovaně vkrádá mravní uvědomění, jehož výsledkem je nakonec stupňující se nesouhlas se světem, deziluze z dospělosti a pobouření. Osiřelost a život v dětském domově, který je v knize vylíčen, ne krutý, ale bez lásky, působí jako svého druhu urychlovač, který činí vnímání věcí ostřejším. Dítě začíná chápat, že vzdor je vlastně vůlí nenakazit se zmarem a trvat na vlastním životě.
Vydáno s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.