Dětství může být plné poezie, i když je okolní prostředí poněkud nepoetické. O tom ví své Jaruška – způsobná holčička, která právě nastoupila do první třídy. Píší se 70. léta minulého století a ona si hopsá životem, zároveň se však pozorně dívá okolo a nic jí neuteče. Věcně, přiléhavě glosuje každodenní události i lidi kolem sebe – tatínka s jeho vášní pro lepidla a krasojízdu, maminku milující višně v čokoládě a kočky, babičku, kterou neodbytně přitahuje oheň, strýce Jiřího hýčkajícího své četné hrábě a tetu Hanu, která baží po kapitalistických výrobcích. A samozřejmě objekt svého nekonečného obdivu – krasojezdkyni Helenku. Od první kapitoly je jasné, že na středočeské zahrádce nebo v kuchyni se mohou odehrávat scénky, na které se nezapomíná. Možná budete slzet smíchy, jindy vás zamrazí, ale určitě si toto drsně hebké čtení užijete!