První svazek komentovaných Spisů Bohumila Hrabala shrnuje autorovu poezii, a to ony texty, které se k tomuto označení přihlašují i formálně. Bohumil Hrabal příliš poezii a prózu nerozlišoval, podle potřeby převáděl starší básně do prózy či texty psané volným veršem přepisoval jako prózu. Přesto jsou v posloupnosti jeho tvorby patrná tři básnická období. První, juvenilní, zahrnuje tvorbu z let 1937–1948. V této fázi jde o jemné lyrické transpozice impresí a obrazů, psané v „neopoetistickém“ klíči a ovlivněné Ungarettim. Druhé období souvisí s Hrabalovým odchodem z Nymburka, s prací obchodního zástupce, s brigádou v kladenských hutích a především s převratnou dobou po převratu 1948. Z lokálního básníka se tu stal básník experimentující, zaznamenávající mozaiku obrazů bez potřeby nějaké syntézy, z lyrických básninek se stávají třeskutá svědectví.
Svazek doplňují lyricko-epické existencialistické prózy z let 1949–1956: próza Kain, soubor povídek Židovský svícen, Utrpení starého Werthera a další texty.
