Portréty copaté dívky a otlučených věcí ze starého domu nakreslené černým pískem. Zobrazení prostá, vykořeněná ze sudetského kdysi, tak intimní, že vyvolávají ostych. Víc vzpomínka než skutečnost. Pak klíště, lesní mravenci, netopýr, pavouci, lišaj a další pohledům skrytí obyvatelé místa. Zachycení na přírodním papíře z himálajských rostlin, jehož struktura připomíná lidskou kůži. Formáty přes dva metry, jako by zdůrazňovaly, že záležitosti člověka pomíjejí, ale příroda je věčná. Mezi nimi na ramínku uniforma BDM, říšského Svazu německých dívek. Jako nová. Erika Bornová ve svém nejnovějším cyklu kreslí a maluje, jaké to je sdílet osobní prostor se stínem z minulosti. A všude kolem temná krása rozkladu. Jedno jestli z pozůstatků věcí a těl nebo rozvrácených dějin. Tehdy, stejně jako dnes.