Když v roce 1982 časopis Světová literatura přinesl první české ukázky z básnické tvorby Ericy Jongové, zřejmě i čtenář/ka neholdující poezii pochopil/a, že má co do činění s autorkou, která je vpravdě novátorská – otevírá poezii „obyčejné" ženské zkušenosti stejně jako naplno prožívané smyslovosti, ale zároveň i korigující ironii a sebeironii. Otevřenost, přemýšlivost a intelektuálnost, erotičnost i banálnost, encyklopedičnost i hravost – to jsou atributy, které se střídají či mísí v názorech na její díla prozaická. Příklad žánrového novátorství či neukázněnosti kritickývh postupů – takto rozporuplně je hodnocena její monografie o Henrym Millerovi. V čem je tedy originalita E. Jongové? V čem tkví její přínos?