V románu Vojenská káznice autor vypráví další Svenův, tedy fakticky autobiografický příběh. Uvádí čtenáře do absurdního světa vojenských pravidel, rozkazů a nepsaných zákonů, které jsou ve světle válečných situací odhalovány ve své naprosté bezcitnosti a stupiditě. Morálka příslušníků trestního sboru německé armády je podle našich měřítek pochopitelně hodně mrzká, nacházíme však v ní cosi z lidského tepla, které se zcela vytratilo z jednání vojáků vzorně plnících své povinnosti. To platí především o přátelství, velice drsném, ale přesto přátelství mezi hrdiny Hasselova románu, kteří pod drsnou fasádou válečných mazáků nechávají tu a tam zablesknout prostým lidským citům jako strachu, lítosti, uznání.