Když Vasilij Zajcev dorazil v říjnu roku
1942 do Stalingradu, průměrná životnost
sovětského vojáka zde nepřekračovala
24 hodin. Tato statistika se však
v průběhu bitvy postupně zlepšovala,
mimo jiné i zásluhou skupinky odhodlaných
odstřelovačů – a Vasilij Zajcev
se měl stát nejlepším z nich. Zároveň
také patřil k těm šťastnějším, kteří
u Stalingradu bojovali a boj přežili,
aby mohli svůj příběh vyprávět.
Zajcev poskytuje čtenáři jedinečný
pohled do tváře války – tváře plné
hrůzné brutality a zoufalství vojáků
obou stran, tváře doložené děsivou
statistikou mrtvých a raněných. Jeho
Zápisky jsou považovány za nejlepší
záznam o stalingradské bitvě z pera
přímého účastníka bojů a představují
klasické dílo válečné literatury.
