Soubor povídek Bez tebe navazuje na Růžkovy knihy Bez kůže (dybbuk, 2010) a Bez růže (dybbuk, 2011). Autor zde opět provází čtenáře drsnými a drásavými peripetiemi svého osudu.
Vzpínáme se marně osudu, tomu hroznému industriálu okolní krajiny i své duše. Vzpínáme se, tunu neutáhneme, musí nám stačit metrák. Jak hledat smysl v tom prohraném, posraném životě? Možná pomocí alkoholu. Tím, jak alkohol v člověku mění vědomí, v něm spouští mechanismus prozření, který mu umožňuje vidět věci jinak — aspoň u někoho. Je ale nutné mít aspoň smysl pro humor. Nejsme bohužel střízlivě romantičtí, buď se propadáme, nebo se vznášíme. Chodíme s nosem nahoru a s očima dolů, uzavřeni v sobě jako v tmavé láhvi. Když píšeme, nečerpáme přitom z nějaké čiré studánky, abychom po dopsání museli čekat, než se pramen zase naplní. Máme žumpu pořád plnou.
