Poémy Dutí lidé (1925) a Popeleční středa (1930) společně vytyčují nejzřetelnější předěl v Eliotově básnickém díle: první báseň je svou fragmentárností, tragikomickou rituálností a různohlasím těsně spřízněna s Pustou zemí, druhá svou meditativní religiozitou a širším souzvukem předjímá pozdní Čtyři kvartety. Právě díky tomu však vybízejí k hledání hlubších souvislostí Eliotovy poetiky a jeho duchovního postoje. Dutí lidé jsou mimo jiné inspirováni Conradovým Srdcem temnoty a vřazují se do okruhu modernistických „cest do hlubin noci“; Popeleční středa, v níž zaznívají verše převzaté z Danta a jeho současníků, patří do kontextu modernistických snah „napsat ráj“.