Lidová vyprávění ze staré Šumavy nejsou jen tak ledasjakou kolekcí příběhů – především jsou mimořádně syrovou výpovědí o životě, strázních i radostech obyvatel překrásného, ale hodně tajemného a nevyzpytatelného pohoří. Ovšem očekávat nějaké Zlatovlásky či hloupé Honzy by bylo omylem, šumavská vyprávění jsou plná krutých zvratů, kdy se člověk stává pouhou hříčkou osudu. Není proč se divit, život je zde tvrdý i dnes, natož pak před dvěma, třemi sty i více lety. V hlubokých hvozdech tak přebývají čarodějnice, řádí zde se svou smečkou krutý divoký lovec, nezřídka narazíme na samotného satanáše – vše je ovšem neseno zvláštní, nehledanou poezií, protože „tam, kde se i to nejnepravděpodobnější stává skutečností, kde se vše reálné rozplývá ve vzduchu, oparu a mlze, kde štěstí i tíseň splývají, stává se vše opojením a snem, snem o Šumavě“.