Anotácia
„Neměla jsem se narodit,“ říká Iveta Bartošová
o dni, kdy nikým nečekaná spatřila jako
jednovaječné dvojče své očekávané sestry světlo
tohoto světa. Jako by ji právě tento zvláštní
příchod na svět poznamenal na celý život. Jako
by neustále měla pocit, že je něčím navíc,
nechtěná, ne plně hodnotná, o něco ošizená,
přehlížená, že vadí, že o její život někdo usiluje,
že ustavičně musí o svoji existenci do úmoru
bojovat, že… Snad proto se v jejím
profesionálním i soukromém životě tak rychle
střídají prudké vzestupy a hluboké pády
provázené až sebezničujícími pokusy.
Kniha, jíž dal název Ivetin základní životní
pocit, vznikla na základě její nutkavé potřeby o
sobě „všechno vypovědět až do konce“, protože
„potom se mi možná konečně uleví, nemohu tu
tíhu pořád nosit v sobě“. Rozhovor s reportérkou Blesku Michaelou Remešovou, vedený
na pokračování na chalupě v Jižních Čechách na břehu Vltavy, je tedy první Ivetinou
opravdu upřímnou zpovědí. Podává o ní obrázek v celém jejím dosavadním vývoji. Nic
nezkresluje a nic netají. Říká všechno spontánně sama za sebe. I když občas příliš
nerozlišuje mezi skutečností a svými představami o ní. Až úplně „do konce“, jak chtěla,
svůj příběh krásné nešťastné princezny sice nedopovídala, neboť její život zase nabral
své zběsilé obrátky, ale jako kočka, obdařená devíti životy, se ze všech svých problémů
opět spolehlivě vylíže, jak věří autorka knihy. Knihy, která je de facto jediným dlouhým,
vzrušujícím rozhovorem.
