Knihu povídek charakterizuje autor jako groteskní hříčky, zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stává těžkým průmyslem literatury, jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si třeba jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy: to, co temně vrčí pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé. Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem. A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou…