Doba Thomase Manna, zahrnující léta 1875 až 1955, vpravdě také osudová epocha německých dějin, měla jistý „odpor vůči autobiografii“ jako uzavřené knize vyprávějící o životě. Necítil její potřebu, do všeho svého psaní však natolik vnášel sám sebe, že se u něj dobrým právem může mluvit o identitě díla a osoby. Nadto, když to vyžadovaly okolnosti, ochotně podával informace o sobě, zřídka jako skicy běhu svého života, spíše ve formě široce rozprostřených přednášek či esejů jako zpráv o prožitcích či o cestách, v notickách a epizodách o rodinných příslušnících a přátelích, v odpovědích na ankety o předpokladech své práce, o svém poměru k náboženství, k hudbě či k psychoanalýze.
Thomas Mann se celý život chápal jako kulturní reprezentant své doby ve všech jejích proměnách – ve vyjádřeních o sobě podal výmluvné svědectví o duchovní formě života své generace.
