Autor Claudio Magris v románu Poslepu představuje jakýsi druh cestopisu v čase, po různých místech
a okrajových historických událostech, především však stejně jako Dunaj a
Mikrokosmy znamená pouť za hledáním identity.
Vypravěčem románu je pacient psychiatrické léčebny v Terstu Chippico,
který kdysi býval zapáleným komunistou vězněným v koncentračním táboře
Dachau. Lágr přežil, ale o pár let později se ocitne v jugoslávském gulagu jako
osoba podezřelá z prostalinské špionáže. Chippico vypráví na přeskáčku,
odbíhá k jiným příběhům, jež se staly postavám, s nimiž se sám identifikuje,
např. dánskému dobrodruhu Jorgenu Jorgensenovi, který se v 19. století stal
na 3 týdny králem Islandu, ale později ho deportovali do města na Tasmánii,
které sám založil… Jako by byly vedle sebe do jedné linie kladeny útržky paměti, obrazy, příběhy, jimž všem je především společná ztráta iluzí. Vypravěč je ten, který vždycky stojí v nesprávnou chvíli
na nesprávné straně.
