Proč vlastně spisovatelé píší? Pro zábavu, pro peníze nebo pro slávu? Mezi všemi možnými důvody k psaní jsou dva ty úplně nejlepší. Je to jednak láska, jednak nutnost sama, holá nemožnost něco nenapsat. A oba ty důvody spisovatel a scénárista Jiří Stránský měl.
Psal pohádkové dopisy své dcerce, když byl ve vězení. Psal, aby jí nebylo smutno, aby čas nepředřel křehké pouto mezi tátou a jeho vzdálenou holčičkou. Psal v době, kdy mu bylo nejhůř, a o to jsou jeho povídačky veselejší a lehčí, čiší z nich radost ze života a z fantazírování. A právě mimořádné okolnosti vzniku z nich dělají něco stejně mimořádného. Síla nutnosti a lásky se z nich nemůže ztratit. Řadu malých příběhů spojuje příběh mnohem větší: Byl jednou jeden táta, měl moc rád svou malou holčičku.
Originálními dřevoryty doprovodil knížku svého přítele Jirky Stránského divadelník Matěj Forman, který otevírá dětem dveře do světa plného citu a porozumění.
