Již více než čtvrtstoletí si každý rok v předvečer 17. listopadu připomínáme výročí počátku nedlouhého dějinného údobí, které jsme si zvykli nazývat Sametová revoluce. Co si ale vlastně připomínáme? Co se tenkrát zrodilo a především co jsme vlastně tenkrát chtěli? Byla to skutečná revoluce, nebo pouhá fraška? Anebo je na místě mluvit o „ukradené revoluci“?
Co kdybychom se na chvíli oprostili od oficiálně posvěceného historického výkladu a prozkoumali, co si lidé tehdy mysleli, co chtěli, jak si počínali, čeho dosáhli a také čeho nedosáhli? Co kdybychom se pokusili rekonstruovat, přesněji řečeno vzkřísit, původní smysl, který Čechoslováci revoluci přisuzovali? Právě to učinil americký, česky i slovensky hovořící historik James Krapfl. Jeho kniha Revoluce s lidskou tváří představuje průlomovou práci, která kriticky přehodnocuje dosud tradované výklady listopadové revoluce. Jestliže se většina dosavadních pojednání, analýz a retrospektivních pohledů prakticky výlučně zaměřovala na jednání a motivace nových elit, které vzešly převážně z disidentských kruhů a které se soustřeďovaly zejména v hlavních městech, autor obrací pozornost na skutečné aktéry revoluce, tedy na běžné československé občany, kteří tehdy utvořili autentické revoluční společenství a jejichž hlas ve fanfárách na počest hrstky zasloužilých revolucionářů zcela zanikl. Proti této „elitářské“ a dnes již de facto kanonizované legendě o revoluci vedené skupinkou intelektuálů v Praze a Bratislavě, která je ve skutečnosti pouhou karikaturou skutečnosti, Krapfl staví pohled „zdola“ a ukazuje, jak bylo ono revoluční společenství, tedy lid, postupně upozaděno.
