Satanské tango nás sugestivně vtahuje do pochmurné, deštivé atmosféry maďarské pusty jako sociální reality. Čtenář se tu setkává s vizí univerzální zkázy, která propojuje aktuální i nadčasové. Prolíná se tu dvojí řád věcí: neustálý zánik a snaha tento proces staticky zachytit a popsat. Věci se nám často jeví jako nadpozemsky neracionální, aby se zpětně ukázala jejich pozemská racionalita. Román ani po čtyřiceti letech neztrácí na aktuálnosti: otázky lidské důstojnosti, svobody, respektive chudoby, závislosti, možnost vymanění se a úniku patří k těm hlavním, s nimiž se postavy románu ve světě metafyzické všednosti a vizionářského realismu potýkají. Motto z Kafkova Zámku připomíná všudypřítomnou absurditu a beznaděj, ale také ironii a nadsázku. Děj a struktura románu se odvíjejí v rytmu tanga, v kruhu, závěr románu nás vrací opět na začátek. Opravdu není úniku?