Jak se odráží politická situace v současné literatuře? Na tuto otázku se pokouší odpovědět kniha Daniela Nemravy, v níž představuje některé prózy latinskoamerických spisovatelů, Argentince Manuela Puiga, Kubánce Reinalda Arenase a Abilia Estéveze, Nikaragujce Sergia Ramíreze a chilského světoběžníka Roberta Bolana. Jejich díla Nemrava zasazuje do politického kontextu latinskoamerických diktatur 70. let a křehkých demokracií 80. a 90. let. Ukazuje na extrémní politizaci literárního pole v 70. letech, která se později přetavila v prchavou euforii, reflexi traumat a po pádu „železné opony“ až v rezignaci, deziluzi, rozčarování a dezorientaci.
Vybrané prózy pomocí nejrůznějších narativních strategií reflektují témata moci, násilí a diktatury. Možnost či nemožnost zobrazení nesvobody a sdělitelnosti zkušenosti, jež vyústily již dříve v – adornovsky řečeno – krizi vyprávění, je společným jmenovatelem těchto románů. Nemravova studie zobrazuje nejen způsob, jakým politický kontext přímo ovlivňuje vývoj literatury v regionu, ale nabízí také originální interpretaci fascinujícího literárního univerza, jakým je současná latinskoamerická literatura.
