Vazba je tradičním institutem trestního práva procesního. Představuje procesní institut, který výrazně zasahuje do osobní svobody obviněného, přičemž k tomuto zásahu dochází v době, kdy o jeho vině ještě nebylo rozhodnuto. Vazba je tak realizována vůči osobě, jíž svědčí presumpce neviny.
Monografie se zabývá otázkou respektování výjimečnosti ukládání vazby jako opatření ultima ratio nejen z hlediska zákonné úpravy podmínek jejího ukládání, ale i přístupu aplikační praxe. Nahlíží na institut vazby a jeho právní úpravu v českém trestním řádu i optikou mezinárodních standardů a požadavků vyplývajících z principu spravedlivého procesu. Poukazuje na problematické aspekty současné české právní úpravy a zamýšlí se, zda a v jaké míře jsou nutné legislativní změny.
