Jedním z největších paradoxů krymské války, kde proti sobě stály pozemní a námořní síly Velké Británie, Francie, Turecka a Sardinského království na straně jedné a carského Ruska na straně druhé, je skutečnost, že tvrzení, že válka je hnacím motorem průmyslu, zde neplatí a že v tomto případě to bylo spíše naopak.
Tato válka se odehrávala nejen na Krymském poloostrově, ale zasáhla rovněž Kavkaz, sever Ruska, Baltské moře, a dokonce se válčilo i na Dálném východě. Doprovázely ji legendy v podobě tzv. Dlouhé červené linie či Útoku lehké brigády, ale především statisíce mrtvých vojáků, a skončila tak, že vlastně nebylo jasné, kdo je tu vítěz a kdo poražený. Symbolem poloviny 19. století je průmysl ženoucí se kupředu mílovými kroky aniž by mu člověk dokázal stačit. Nové zbraně mnohem efektivněji ničily vojáky nepřítele. Parní stroj se usídlil v továrnách, lokomotivách a lodích. Tomu napomáhal i rozvoj telegrafu, fotografie, žurnalistiky, kdy poprvé mohli čtenáři získat ze svých novin reportáže díky osobní účasti novinářů a fotografů přímo na bojišti. To vše byla krymská válka.
