Vládkyně Louvru

Dvě ženy odlišného původu, protikladných charakterů, s různými představami o světě a s jiným sebehodnocením se v první polovině 17. století stávají francouzskými královnami, později regentkami. Je to italská princezna Marie Medicejská a španělská infantka Anna Rakouská. Obě manželství jsou z různých důvodů vynucená, obě charakterizuje ponižování. Obě ženy jsou v zemi své vlády cizinkami, a proto se s nimi jedná nedůvěřivě. Oběma je kolem čtyřicítky, když v politicky rozjitřených časech přebírají regentství za své nedospělé syny. Marie za Ludvíka XIII., Anna za Ludvíka XIV. Každá svým způsobem přispívá k tomu, že se z Francie stává hlavní evropská velmoc. Náboženské války, ozbrojená povstání celých provincií a šlechtické revolty, které zasahují i do královské rodiny, to je dramatické pozadí doby, v níž obě regentky řídí osudy Francie. Zatímco Marie se nakonec se synem nepohodne, dokonce se proti němu postaví s ozbrojenou mocí a umírá v kolínském exilu, vytváří Anna základy, na nichž Ludvík XIV. později uskutečňuje své představy o absolutní královské moci. Autorka ukazuje v chronologickém sledu spolupůsobení a soupeření Marie Medicejské a Anny Rakouské, které prožily v Louvru přibližně patnáct let společně. Představuje vývoj těchto osobností v jejich vzájemných souvislostech, objasňuje motivy jejich činů, důvody ztroskotání nebo úspěchů, přičemž vychází z nejnovějších poznatků francouzské historiografie a uvádí na pravou míru překonané, dobově podmíněné obrazy a populistická zkreslení.