Sarkastická, ironická a občas až vtipně drsná zpověď o vztahu dvou lidí, kteří si mysleli, že budou mluvit stejným jazykem. „Chcela by som tam ešte dať zopár kameňov,“ koukám na náš pečlivě vyladěný urban jungle balkón. „Tak jo, stavíme se v Hornbachu,“ odpoví Michal. „V Hornbachu? Na čo?“ „No, pro ty kameny.“ „Ty chceš kupovať kamene?“ koukám na něj překvapeně. „A kde je jinak vezmeme?“ „No… normálne, v potoku.“ „Ale tohle je Praha, tady nejsou žádné volné kameny! To bychom museli daleko od centra, až někam do Středočeského kraje.“ V hlavě se mi rozsvítí projektor a v sálu dětství promítá vzpomínku, jak jsme se proháněli se psem po louce za domem, ve svetru plném bodláků přeskakovali potok a vláčeli domů oblázky, které jsme pak patlali temperkami. A můj muž, chudák, si musel chodit hrát s kameny do Hornbachu. Takže když jsme pak jeli na Slovensko, na břehu Liptovské Mary jsem si nasbírala pět oblých žulových kamenů a položila je do auta za sedadlo. „Co to tady do prdele je?“ „To sú voľne dostupné slovenské vyvreté horniny, ktoré budú zadarmo zdobiť náš pražský balkón.“ „Dobře mi tak, vozit šutry ze Středočeského kraje se mi zdálo daleko, tak je teď povezu z toho středoslovenského!“