Autor se v knize zabývá dílem Vladimíra Raffela, spisovatele-lékaře, který dal nakonec před literaturou definitivně přednost lékařskému povolání. Jeho dílo je ohraničeno lety 1927 a 1930 (nepočítáme-li povídkové a fejetonové texty v časopisech a drobný spisek Ideál harmonického člověka, vydaný pod pseudonymem Karel Nešeda), jež nepředstavují období nijak rozsáhlé. V literárních dějinách přesto Raffel zanechal nesmazatelnou stopu. Autor této knihy se rozhodl soustředit právě na tuto stopu literární, na analýzu a interpretaci konvolutu Raffelových děl, jež zahrnuje jak knižně vydané povídkové soubory, román i zmíněný úvahový spisek, tak časopisecky uveřejněné povídky, básně, překlady, fejetony-eseje i recenze, jimiž Raffel přispíval do různých periodik až do roku 1936, a rovněž rukopisné texty z autorovy pozůstalosti. Pozornost je dále věnována také dobovým i současným reflexím Raffelovy tvorby, z nichž vyvstávají obecnější otázky týkající se vztahu specifických řečových aktů autora a dobového diskurzu, jakéhosi střetávání se dobové řeči.
Literární dějiny Vladimíra Raffela nehodnotí nijak nepříznivě, všímají si ho však jen velmi zřídka. Přestože se spisovatel bezpochyby dotýkal témat aktuálních pro československou modernu 20. let, zbylo pro něho místo zajímavého, leč poněkud podivínského solitéra, přinejlepším jakéhosi modernistického zjevu. Předkládaná kniha snad čtenáři ukáže, že intelektuální a umělecký vesmír tohoto spisovatele byl mnohem bohatší.
