Bez minulosti nemáte budoucnost. Ale dá se věřit paměti? Balkánská rodinná sága na pozadí nesmazatelných křivd a kolektivní amnézie 20. století.

Fíkovník na zahradě domu, v němž se po druhé světové válce v istrijské vsi Momjan usazují manželé Aleksandar a Jana, hraje v rodinné sáze o hledání individuální i národní identity jak konkrétní, tak i ryze symbolickou roli. Členové rodiny sedávají v jeho stínu, jedí jeho sladké plody, čerpají z něj sílu a klid v bouřlivých dobách. Zároveň je strom symbolem stálosti a pevnosti, jejž žádná „lidská“ bouře nedokáže vykořenit, neboť statečně odolává uprostřed zvratů a převratů dějin a stává se příslibem naděje.
Goran Vojnović se v rozmáchlém vyprávění neustále pohybuje mezi realistickým zachycením událostí, popisem osob i míst a metaforickou obrazností, v níž se nezdolná příroda stává protiváhou křehkosti světa budovaného, ale taky systematicky ničeného lidmi: „To je válka. Fabriky se zastavily, čas se zastavil, všechno se zastavilo. Jenom Una se nezastavila. Teď je zase čistá jako kdysi. Jako když jsme byli děti. Teď není na světě krásnější řeka.“ Příběh Jadrana, jeho otce Safeta a děda Aleksandara a jejich žen Anji, Vesny a Jany má v sobě sílu individuálních a jedinečných osudů, které však autor citlivě konfrontuje s kolektivním osudem obyvatel bývalé Jugoslávie. Téma identity je pevně spjato s tématem paměti, reflektovaným z mnoha úhlů: Jadran pátrající po paměti své rodiny pochopí, že její ztráta, symbolizovaná postavou babičky Jany, znamená také ztrátu sebe sama. Čtenář však zároveň tuší, že paměť může být i zrádná, nespolehlivá a že se stává krutým vězením ve chvíli, kdy se postaví do cesty naší touze po svobodě. Ta se však často střetává i s láskou, jelikož láska je „krásná, ale nesvobodná, protože nás poutá k našim milovaným“. Ve světle těchto zjištění získávají příběhy Jadrana a jeho předků další a další významy: jejich objevování a interpretování ostatně k četbě velké literatury patří.