Harmonia caelestis, to jsou dvě dějové linie: úvodní pestrá mozaika otců a tatínků a něco jako rodinná historie, jejíž hlavní postavou je rovněž otec. Péter Esterházy nijak zvlášť úzkostlivě nedbá na chronologii a o svých předcích či příbuzných se nevyjadřuje vždy nejuctivěji. Je Harmonia Caelestis nalezištěm kulturněhistorických hodnot, imaginárním muzeem nebo tablem z dějin jednoho rodu? V jejím inventáři každopádně figurují položky vysoké i nízké – zdánlivě bez ladu a skladu: vedle anekdoty báchorka, žánrový obrázek, zlomek, vidění, aforismus, novinová zpráva, legenda.
Tím, že se v nich stěžejní role tatínka může ujmout kdokoli (cokoli), nás spisovatel upozorní jednak na neoddělitelnost rodové tradice od tradice vnější, na to, že konfrontace s otcovým světem vede ke konfrontaci se světem jako takovým, jednak – alespoň částečně – na mlhavost definice rodu (rodiny). Esterházy s oblibou vytváří velkou formu kladením malých forem vedle sebe a skládá z nich tak velkou rodinnou kroniku pojednávající o společenském deklasování „jednoho“ rodu Esterházyů.
