Kniha není běžnou příručkou o tom, jak či jaké pít víno, kterých existují tisíce. Je sofistikovaným filosofickým průvodcem myšlením o víně, ale i osobním vyznáním. Knihou napsanou s typickým anglickým humorem, vášnivou a zaujatou obhajobou nápoje, bez něhož by nevznikla civilizace. Obrací se na všechny myslící lidi, u nichž módní posedlost zdravím úplně neutlumila potěšení z věcí tělesných, a filosoficky obhajuje prastarou myšlenku, připisovanou již Platónovi, že bohové nikdy člověku nedali nic znamenitějšího a cennějšího než víno.
Scruton vtipně demaskuje pokrytectví bojovníků proti alkoholu, a to nikoli proto, aby podporoval neřest, ale aby ukázal, že víno se nevylučuje se ctností. Pokud chceme žít plnohodnotný život, měli bychom si umět užívat darů této země. Dnes se diskutuje především o tom, zda pití vína je či není dobré pro fyzické zdraví. Mnohem podstatnější je však podle Scrutona vliv vína na zdraví duševní – a to záporný, když se nedbá na kulturu pití, a kladný, když se na ni dbá. Víno se výborně hodí nejen k jídlu, ale ještě lépe k přemýšlení. A nic neladí s vínem lépe než filosofování.
Stará moudrost říká, že ve víně je pravda. A to nejenom v tom, co na sebe ovíněný člověk rozvázanějším jazykem prozradí. Víno je i cestou k pravdivému poznání tohoto světa, k smíření se s ním. Líčí náš vezdejší svět jako ten pravý a oslavuje jej. Vrhá světlo do nitra člověka, do jeho duše, naznačuje mu jinou cestu k poznání bytí. Nezatemňuje však přitom světlo dopadající na náš svět jako například silné destiláty, ani nám jako drogy nesugeruje, že jsme na prahu jiné reality. Posvěcuje skutečnost tady a teď.
Nic jiného z toho, co jíme a pijeme, nemá kolem sebe takovou auru významů jako víno. A proto také ti, kdo proti němu bojují a odmítají je pít, nám o sobě říkají jednu podstatnou věc – že nejsou na této zemi doma.
