Kniha esejů Odsouzeni k modernitě dokládá v jedenadvaceti kapitolách jednoduché tvrzení: Ani moderní společnost se nevyhnula tomu, o čem byli staří Řekové přesvědčeni, že je osudem veškerých dějin. Nevyhnula se pohybu v kruhu. U řady problémů, s nimiž se moderní společnost od svých počátků potýká, se mění pouze vnější kulisy, jejich povaha zůstává stále stejná. Stejná je i bezmocnost, s níž tváří v tvář těmto problémům stojíme. Překvapivě neměnné jsou stesky na krutost lidských osudů, na sociální nespravedlnost, na podlost finančních spekulantů a na zkorumpovanost politiky.
Svědectví o odsouzení ke stále témuž nachází Jan Keller v románech století devatenáctého i v novelách století dvacátého. Nalézá v nich rovněž dlouhou řadu projevů toho, co bývá vydáváno za příznaky takzvané postmoderní společnosti. Diagnóza modernity v dílech literární klasiky se překvapivě shoduje s mnohem pozdějšími a dokonce současnými sociologickými teoriemi.
