Mezi Windsory už celé měsíce zuří válka. Sváry v naší společenské vrstvě propukaly a zase utichaly po celá staletí, tentokrát to však bylo jiné. Tady šlo o veřejný rozkol maximálního rozsahu a hrozilo, že se dostaneme do fáze, kdy už nebude šance na nápravu. Přestože jsem tedy přiletěl speciálně a výhradně na dědečkův pohřeb, požádal jsem v mezičase o tajnou schůzku se svým starším bratrem Willym a s otcem, abychom stávající situaci probrali.
Abychom našli řešení.
Znovu jsem se podíval na mobil, znovu se rozhlédl po pěšině a pomyslel si: Možná si to rozmysleli. Možná nepřijdou.
Na zlomek vteřiny jsem zvažoval, že to vzdám a půjdu se sám projít po zahradách nebo zamířím do domu, kde všichni moji bratranci a sestřenice popíjeli a vyprávěli si historky o dědovi.
Potom jsem je konečně zahlédl. Kráčeli těsně u sebe mým směrem a vypadali zachmuřeně, téměř zlověstně. A kromě toho také působili zajedno. Sevřel se mi žaludek. Normálně by se dohadovali o tom či onom, ale teď kráčeli téměř jako jeden muž – jako spojenci.
Na okamžik mě napadlo: Počkat, máme se sejít, abychom se prošli… nebo abychom se utkali?
Vstal jsem z lavičky, udělal váhavý krok směrem k nim a chabě se usmál. Úsměv mi neopětovali. Srdce mi teď začalo tlouct opravdu zběsile. Dýchej zhluboka, nabádal jsem se.
Kromě strachu jsem pociťoval i jakousi abnormálně zesílenou vnímavost a nesmírně intenzivní zranitelnost, již jsem zažíval v klíčových momentech života.
Když jsem kráčel za matčinou rakví.
Když jsem poprvé vyrážel do bitvy.
Když jsem pronášel projev uprostřed panické ataky.
Měl jsem stejný pocit, jako kdybych se vydával na cestu a netušil, zda na to mám – ale zároveň jsem si velice dobře uvědomoval, že není návratu. Že za volantem sedí Osud.
Dobře, mami, pomyslel jsem si a přidal do kroku, jdeme na to. Drž mi palce.
Setkali jsme se uprostřed pěšiny. Willy? Tatínku? Ahoj.
Bolestivě vlažné.
Otočili jsme se a v řadě vedle sebe vyrazili po štěrkové pěšině a přes kamenný mostek porostlý břečťanem.
To, jak snadno jsme srovnali krok, jak jsme mlčky se svěšenými hlavami kráčeli týmž uměřeným tempem, a blízkost všech těch hrobů – jak by to někomu nemohlo nepřipomenout maminčin pohřeb? Napomínal jsem se, abych na to nemyslel a místo toho se soustředil na příjemné křupání kamínků pod nohama a na to, jak se naše slova ve vzduchu rozplývala jako obláčky dýmu.
Protože jsme Britové a protože jsme Windsorové, začali jsme si zcela nenuceně povídat o počasí. Porovnali jsme si dojmy z dědečkova pohřbu. S posmutnělými úsměvy jsme si připomněli, že si ho celý, do nejmenších detailů, naplánoval sám.
Banální tlachání. To nejbanálnější. Dotkli jsme se všech podružných témat a já dál vyčkával, až se dostaneme k tomu hlavnímu, a přemítal, proč to trvá tak dlouho – a také jak mohou, pro všechno na světě, působit můj otec s bratrem tak klidně.
Rozhlédl jsem se. Ušli jsme kus a ocitli se přímo uprostřed královského pohřebiště, zaboření hlouběji po kotníky v mrtvých tělech než princ Hamlet. Když už jsme u toho… Nežádal jsem, aby mě pohřbili tady? Několik hodin předtím, než jsem odešel do války, mi můj osobní tajemník oznámil, abych si vybral místo, kde by měly spočinout moje ostatky. Pokud by došlo na nejhorší, Vaše královská Výsosti… Válka je ošemetná věc…
V úvahu přicházelo několik možností. Kaple svatého Jiří? Královská hrobka ve Windsoru, kde právě usazovali dědečka?
Ne – vybral jsem si tohle místo, protože zahrady jsou krásné a protože to tu působilo klidně.
Stáli jsme v podstatě na obličeji Wallis Simpsonové a tatínek se pustil do mikrokázání o člověku ležícím tady či královském bratranci odpočívajícím onde, všech těch kdysi význačných vévodech a vévodkyních, lordech a dámách, aktuálně přebývajících pod zemí. Jakožto celoživotní student historie se mohl podělit o hromadu informací a jedna má část si pomyslela, že tu strávíme několik hodin a na konci nás dost možná čeká test. Naštěstí toho nechal a my pokračovali dál přes trávník kolem břehu jezera, až jsme došli k nádhernému záhonku narcisů.
Tam jsme se konečně dostali k věci.
Pokusil jsem si jim vysvětlit svůj úhel pohledu. Nevedlo se mi nejlíp. Za prvé jsem byl pořád ještě nervózní, bojoval jsem s udržením emocí na uzdě a zároveň se snažil mluvit stručně a věcně. A navíc jsem si slíbil, že tenhle rozhovor nepřeroste v další hádku. Brzy jsem však zjistil, že to nezáleží jen na mně. Tatínek a Willy měli sehrát své role a připravovali se na boj. Kdykoliv jsem přišel s novým vysvětlením, nadhodil novou myšlenku, jeden nebo oba mě přerušili. Obzvlášť Willy nechtěl nic slyšet. Poté co mě několikrát umlčel, začali jsme na sebe štěkat a zopakovali leccos z toho, co jsme říkali už měsíce, možná roky. Vyhrotilo se to do té míry, že tatínek zvedl ruce. Dost!
Postavil se mezi nás a upřel pohled do našich zrudlých tváří: Prosím – nedělejte mi z posledních let života utrpení.
Jeho hlas zněl chraplavě, rozechvěle. Zněl, abych řekl pravdu, staře.
Pomyslel jsem na dědečka.
Všechno se ve mně najednou pohnulo. Podíval jsem se na Willyho, skutečně jsem se na něj podíval, možná poprvé od časů našeho dětství. Všechno jsem si vepsal do paměti: Jeho známý úšklebek, jenž se mu na tváři objevil, kdykoliv se mnou něco řešil. Jeho prořídlé vlasy, o poznání prořídlejší než moje. Jeho věhlasnou podobnost s maminkou, která časem ustupovala. S věkem. V určitých směrech byl mým zrcadlem, v jiných mým pravým opakem. Můj milovaný bratr, můj úhlavní nepřítel. Jak se to jen stalo?
Padla na mě smrtelná únava. Chtěl jsem jít domů a uvědomil jsem si, jak složitý koncept se z domova stal. Nebo tomu tak možná bylo vždycky. Mávnutím ruky jsem obsáhl zahrady, město za nimi, celý národ a řekl jsem: Willy, tohle měl být náš domov. Měli jsme tu prožít zbytek života.
Odešel jsi, Harolde.
Jo – a ty víš proč.
Nevím.
Ty… to nevíš?
Upřímně ne, nevím.
Zaklonil jsem hlavu. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Jedna věc byla nesouhlasit ohledně toho, o čí chybu šlo nebo jak se věci mohly vyvíjet jinak, ovšem aby tvrdil, že vůbec netuší, proč jsem opustil rodnou zemi – zemi, za kterou jsem bojoval a byl připravený za ni položit život –, svou vlast? Znepokojilo mě to. Skutečně tvrdil, že nemá ponětí, proč jsme s manželkou učinili tak drastický krok a sbalili se, spolu s dětmi prchali jako o život a nechali tu úplně všechno – dům, přátele, nábytek? Opravdu?
Vzhlédl jsem do korun stromů: Tak ty to nevíš!
Harolde… Upřímně, nevím.
Otočil jsem se k tatínkovi. Sledoval mě pohledem, v němž jsem četl: Ani já to nevím.
Páni, pomyslel jsem si. Možná to fakt neví.
Šokovalo mě to. Ale možná to tak skutečně bylo.
A pokud nevěděli, proč jsem odešel, možná mě prostě neznali. Ani v nejmenším.
Možná tomu tak bylo vždycky.
A upřímně, já to nejspíš také nevěděl.
Z té myšlenky mě zamrazilo, najednou jsem si přišel strašlivě sám.
Zároveň ve mně ale zaplál oheň. Řekl jsem si: Musím jim to povědět.
Jak bych ale mohl?
Nemůžu. Trvalo by to příliš dlouho.
Navíc se očividně nenachází ve správném rozpoložení, aby mě poslouchali.
Alespoň ne teď. Ne dnes.
A proto:
Tatínku? Willy?
Světe?
Pojďme na to.
Objednať knihu Náhradník v českom jazyku v zľave 30 %, za skvelú cenu 18,06 €.
Objednať knihu Náhradník v slovenskom jazyku v zľave 20 % za 20 €.
